Druhy daní
Máme jich spoustu, můžeme je rozlišit hned do několika skupin. Například máme rovnou daň, tedy takovou daň, kdy všichni poplatníci bez jakéhokoliv přihlédnutí k majetkovým poměrům nebo čemukoliv jinému, platí naprosto stejnou výši daně – například všichni občané ČR platí 42 %. Potom zde máme jisté výkyvy, které přineslo trochu hlubší sociální cítění a některé země tyto daně zavedly, například progresivní daň.
Výše daně se zvyšuje s ohledem na daňovou základnu, kterou je především důchod. Důchod nemyslíme nyní penzi, ale důchod mzdový. Tedy čím vyšší příjem jednotlivce, tím vyšší daň bude platit. Progresivní zdanění klade důraz na rozložení daňového břemene tak, aby ti, kteří mají málo, platili míň a ti, kteří si mohou dovolit platit více, aby platili víc.
Další druhy daní
Daň může být například přímá a nepřímá. Přímá daň je taková, kterou platí daňoví poplatník přímo, tedy on odvádí státu ze svého příjmu daň, bez prostředníka. Nepřímé zdanění se tedy vykazuje tak, že je zde nějaký prostředník, přes kterého je daň placena, například spotřební daň na zboží je sice placena „podnikatelem“, ale v konečném důsledku se přenese do konečné ceny výrobku či služby, takže ji stejně platí ten poplatník.
Jaký vliv má zdanění?
Úplně nejjednodušeji – pokud máte větší míru zdanění, můžete si jako poplatník dovolit méně peněz utratit za statky a služby, to znamená, že namísto, abyste zaplatili na daních 25 % a 75 % si nechali, zaplatíte 42 % a zbyde vám na útratu jenom 58 %. Je zde ale chybné poukazovat na to, že daně jsou ztraceny navždy, platí zde nějaký princip ekvivalence, kdy za daně je poskytována státem ochrana (policie, armáda, bezpečnostní složky atd.) anebo například zdravotnictví, školství, infrastruktura. Takže náklady, které dáte státu, se vám poté vrátí v takovéto formě zajištění, které sice nejsou vidět na bankovním účtu, ale jejich nedostatek byste opravdu silně pocítili, to mi věřte.